Abbas Kiarostami byl jedním z nejuznávanějších a nejvlivnějších íránských režisérů, který se proslavil svou originální a inovativní tvorbou. Jeho filmy jsou často označovány za minimalistické, protože využívají jednoduché prostředky, jako jsou amatérští herci, přirozené světlo, dlouhé záběry a improvizované dialogy. Kiarostami se nezabývá pouze estetikou, ale také filozofií a etikou. Jeho filmy reflektují složitost a rozmanitost íránské společnosti a kultury, ale zároveň oslovují diváky z celého světa svou univerzálností a lidskostí. V tomto článku se zaměříme na životní dráhu a ocenění tohoto výjimečného režiséra, analyzujeme jeho minimalistický styl a porovnáme íránskou a západní kinematografii.
Abbas Kiarostami byl íránský filmový režisér, scenárista, básník, fotograf a filmový producent. Narodil se v roce 1940 v Teheránu, kde také studoval malbu a grafický design na Univerzitě v Teheránu. Začal pracovat jako grafik, ilustrátor dětských knih a tvůrce reklam a filmových titulků. V roce 1969 byl najat Ústavem pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže, kde založil filmové oddělení. Zde natočil svůj první film jako režisér, lyrický krátkometrážní film Nān va kūcheh (1970; Chléb a ulička), který obsahoval prvky, které byly typické pro jeho pozdější tvorbu: improvizované herecké výkony, dokumentární textury a reálné rytmy.
Jeho první celovečerní film, Mosāfer (1974; Cestovatel), o vzpurném vesnickém chlapci, který se chce dostat do Teheránu a podívat se na fotbalový zápas, je nezapomenutelným portrétem problémového dospívajícího. V 80. letech natočil Kiarostami dokumentární filmy Avalihā (1984; Prvňáčci) a Mashq-e shab (1989; Domácí úkol), které nabídly další vhled do života íránských školáků.
V trilogii Koker, pojmenované podle vesnice, kde se většina trilogie odehrává, se Kiarostami odvrátil od svého tradičního tématu morálních životů dětí a začal zkoumat překryv mezi filmy a realitou. V Khāneh-ye dūst kojāst? (1987; Kde je domov mých přátel?), osmiletý chlapec musí vrátit svému kamarádovi sešit, ale neví, kde kamarád bydlí. Druhý film, Zendegī va dīgar hich (1992; A život jde dál…), sleduje cestu režiséra (hraje ho herec) filmu Kde je domov mých přátel? do Kokeru, který byl zničen silným zemětřesením od prvního filmu, aby našel mladého chlapce, který hrál v tomto filmu. A život jde dál… byl také prvním z filmů Kiarostamiho zaměřených na cestu autem, motiv, ke kterému se často vracel ve své kariéře. Poslední film trilogie, Zīr-e darakhtān-e eyton (1994; Pod olivovníky), je o obtížném romantickém snažení herce o společnou herečku během natáčení A život jde dál…
Íránská a západní kinematografie
Íránská a západní kinematografie se liší v mnoha ohledech, jako jsou historie, estetika, tématika, politika a publikum.
Historie
Zatímco západní kinematografie má dlouhou a kontinuální historii, která sahá do konce 19. století, íránská kinematografie má kratší a přerušovanou historii, která byla ovlivněna dvěma revolucemi v 20. století (ústavní revolucí 1905–1911 a islámskou revolucí 1979) a válkou s Irákem (1980–1988). Tyto události měly hluboký dopad na vývoj a proměnu íránského filmu.
Estetika
Zatímco západní kinematografie je obvykle založena na principu realismu, který usiluje o iluzi reality pomocí kontinuity střihu, lineárního vyprávění, psychologické motivace postav a reprezentace prostoru a času, íránská kinematografie je často založena na principu poetismu, který usiluje o vytvoření metafory pomocí diskontinuity střihu, kruhového nebo fragmentovaného vyprávění, symbolické funkce postav a dekonstrukce prostoru a času.
Tématika
Zatímco západní kinematografie se zabývá širokou škálou témat, která odrážejí různé žánry, styly a nálady filmů, íránská kinematografie se často zaměřuje na specifická témata, která odrážejí sociální, kulturní a politickou realitu Íránu. Mezi tato témata patří dětské perspektivy, morální dilemata, náboženské otázky, genderové role, rodinné vztahy, venkovský život a cenzura .
Politika
Zatímco západní kinematografie je obvykle považována za formu zábavy nebo umění, která je relativně nezávislá na státu nebo ideologii (i když existují výjimky), íránská kinematografie je obvykle považována za formu odporu nebo angažovanosti, která je silně ovlivněna státem nebo ideologií. Po islámské revoluci byla íránská kinematografie podrobena přísným cenzurním pravidlům ze strany islámské republiky, které omezovaly její tvůrčí svobodu. Na druhou stranu se někteří íránští filmaři snažili obejít nebo podkopat tyto pravidla pomocí různých strategií, jako je metafora, ironie nebo hybridita .
Publikum
Zatímco západní kinematografie má obvykle široké a rozmanité publikum po celém světě, které konzumuje filmy pro potěšení nebo poučení, íránská kinematografie má obvykle úzké a homogenní publikum v Íránu nebo mezi diasporními komunitami, které konzumují filmy pro identifikaci nebo osvobození. Vzhledem k tomu, že íránští filmaři čelí mnoha omezením a obtížím při produkci a distribuci svých filmů, jsou jejich filmy často více ceněny a oceněny na mezinárodních filmových festivalech než v domácích kinech.
Kde se lišíme nejvíce?
Který z těchto rozdílů je nejsilnější, největší, nejvíce patrný? Pokud bych měla vybrat jeden největší rozdíl, řekla bych, že je to rozdíl v estetice. Západní a íránská kinematografie mají velmi odlišné způsoby, jak vyprávět příběhy, jak používat obraz a zvuk, jak vytvářet atmosféru a emoce, a jak komunikovat se svými diváky. Zatímco západní kinematografie se snaží vytvořit iluzi reality pomocí realismu, íránská kinematografie se snaží vytvořit metaforu reality pomocí poetismu. To znamená, že západní filmy jsou obvykle více zaměřeny na akci, dialog, postavy a děj, zatímco íránské filmy jsou obvykle více zaměřeny na atmosféru, symboliku, prostředí a téma. To také znamená, že západní filmy jsou obvykle více explicitní a jednoznačné ve svém významu, zatímco íránské filmy jsou obvykle více implicitní a nejednoznačné ve svém významu. To vyžaduje od diváků různé druhy pozornosti a interpretace.
Minimalistické filmy
Abbas Kiarostami byl známý pro své minimalistické filmy, které se vyznačovaly dlouhými záběry, jednoduchými ději, přirozenými dialogy a neobvyklými konci. Jeho filmy často využívaly reálné prostředí a situace, jako jsou cesty autem, rozhovory s lidmi na ulici nebo záběry na přírodu. Jeho filmy také často zpochybňovaly hranice mezi fikcí a dokumentem, mezi herci a postavami, mezi režisérem a divákem. Jeho filmy byly ovlivněny perskou poezií a filozofií, zejména dílem Rúmího a Sohrab Sepehrího. Kiarostami sám byl také básníkem a fotografem, což se projevovalo v jeho filmové estetice.
Kiarostami o svých filmech řekl: „Můj způsob vyprávění je velmi jednoduchý; je to o tom, jak se lidé setkávají navzájem, jak se sblíží nebo se od sebe vzdálí. Je to o tom, jak se lidé milují nebo nenávidí. Nejsem zajímán o velké události nebo historii. Chci zachytit momenty, které nikdo nevidí a které jsou zapomenuty.“¹
Kiarostami žil většinu svého života v Íránu, kde také natočil většinu svých filmů. V roce 2002 se ale přestěhoval do Paříže, kde žil až do své smrti v roce 2016. V posledních letech své kariéry natočil několik filmů mimo Írán, jako jsou Copie conforme (2010; Kopie originálu) ve Francii a Itálii, Like Someone in Love (2012; Jako zamilovaný) v Japonsku a 24 Frames (2017; 24 snímků) ve Francii. Tyto filmy ukázaly jeho schopnost adaptovat se na různé kulturní kontexty a zachovat si svůj osobitý styl.
Mezinárodní ocenění a závěr
Kiarostami získal mezinárodní uznání pro svůj film Ta’m e guilass (1997; Chuť višní), který vypráví o muži, který hledá někoho, kdo by mu pomohl spáchat sebevraždu. Film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes v roce 1997. Dalšími úspěšnými filmy byly Bād mā rā khāhad bord (1999; Vítr nás ponese), o režisérovi, který hledá starobylou vesnici pro natáčení dokumentu o smrti, Ten (2002), o deseti rozhovorech, které se odehrávají v autě mezi ženou-řidičkou a různými pasažéry, a Copie conforme (2010; Kopie originálu), o setkání mezi spisovatelem a galeristkou v Toskánsku. Jeho posledním dokončeným filmem byl Like Someone in Love (2012), o vztahu mezi starým profesorem a mladou prostitutkou v Tokiu. Kiarostami také natočil několik experimentálních filmů, jako je Five (2003), který se skládá z pěti dlouhých záběrů na mořské pobřeží, nebo Shirin (2008), který ukazuje tváře více než stovky žen, které sledují filmovou adaptaci staré perské pověsti. Kiarostami byl také básníkem, fotografem, malířem, ilustrátorem a grafickým designérem. Jeho fotografie a obrazy byly vystavovány po celém světě. Zemřel v roce 2016 v Paříži na rakovinu.
Jana Bernátková
Zdroje
- Abbas Kiarostami – Wikipedia. https://en.wikipedia.org/wiki/Abbas_Kiarostami.
- Abbas Kiarostami | Biography, Movies, & Facts | Britannica. https://www.britannica.com/biography/Abbas-Kiarostami.
- Abbas Kiarostami – IMDb. https://www.imdb.com/name/nm0452102/bio/.
- Abbas Kiarostami Biography – Abbas Kiarostami on artnet. https://www.artnet.com/artists/abbas-kiarostami/biography.
- A Guide to Retrospective: Abbas Kiarostami | Asian Film Archive. https://asianfilmarchive.org/a-guide-to-retrospective-abbas-kiarostami/.
- 14 Best Abbas Kiarostami Films: Top Kiarostami Movies. https://filmlifestyle.com/best-abbas-kiarostami-films/.
- Abbas Kiarostami, A Cinema of Participation – Harvard Film Archive. https://harvardfilmarchive.org/programs/abbas-kiarostami-a-cinema-of-participation.
