V tomto textu bych se s vámi chtěl podělit o některé vzpomínky na mé dětství, kdy jsem si užíval hraní s hračkami a stavebnicemi a kdy jsem se bavil se svou rodinou a přáteli. Byly to jednoduché, ale šťastné časy, které mi dodnes přinášejí radost a nostalgií. Snad vás zaujmou a pobaví stejně jako mě.
Dětské hračky a stavebnice
Když jsem byl malý, měl jsem pásový traktor na baterii, co uměl jezdit dopředu i dozadu. Hrával jsem si s ním v obýváku na koberci. Kde skončil, to nevím. Pak jsem pod stromečkem našel pásové vozidlo Saturn na ovládání bowdenem. Z toho jsem se však dlouho neradoval. Měl jsem ho položené na verandě na gauči. Veranda byla jedna místnost, přes kterou se vcházelo k nám do bytu. Byla celá prosklená, ale nebyla otevřená. Nebylo tam topení. Sloužila k letnímu posezení, ke hraní, sušení prádla. No a tam jsem měl na starém gauči položeného toho Saturna. To bylo hned druhý den po Štědrém večeru. Přišla k nám babička a měla po ségře nějaké šaty, ať si je jde ségra vyzkoušet. A šly to zkoušet zrovna na verandu. A ségra si vylezla na ten gauč a šlápla na pásové vozidlo Saturn. Saturn měl kolečka, přes která se odvíjely pásy, na takových plastových vahadlech. A ta vahadla se polámala.
Máma se to snažila slepit, myslím Kanagomem, ale bez valného úspěchu. Byl jsem z toho hodně smutný, ale nakonec jsem si s tím vyhrál. Rozebral jsem to a usoudil, že z toho spodku by šel vyrobit člun. Akorát bylo třeba zalepit díry pro ta kolečka. To jsem zvládl. A strýc mi dal malý lodní šroub, co měl z nějakého modelu lodi. Šroub jsem přidělal na ten malý motorek a výsledný člun plavil úspěšně ve vaně.
Málem bych zapomněl na stavebnice! A přitom hrály v mém životě velmi důležitou roli. Nejdřív to byly kostky. Kostky jsme měli moc pěkné. Přesně takové, jako na obrázku. Pak jsme měli „socialistické lego“. Bylo tam méně druhů dílů než v pravém legu a také ten plast nebyl tak kvalitní, dost to praskalo, ale člověk byl tenkrát zvyklý takové věci moc neřešit. Prostě to praskalo. Muselo se s tím počítat. Podobně jako v případě další oblíbené stavebnice Java. Tam ty modré trubičky také často praskaly. Také s tím bylo třeba počítat.
Později jsem dostal Konstruktér Variant a v jednom kuse z toho něco stavěl. Když rodiče viděli, že mě to baví, dostal jsem prvního Merkura a postupem času ještě další. Merkur mi vydržel několik let. A ještě i v pozdějším věku, když už jsem si s ním vyloženě nehrál, jsem ho tu a tam používal na nejrůznější udělátka. Později jsem to koupil i synovi, ale jeho to nikdy nějak zvlášť nechytlo. Počítačové hry jsou halt atraktivnější.
Pořád jsem po rodičích loudil pájku. Ale tu jsem nikdy nedostal. Byť trafopájka stála tehdy sto korun, což nebyly zase tak strašné peníze. Ale moje máma mne vždy odbyla s tím, že chci-li pájku, mám se nejdřív přihlásit do nějakého elektrotechnického kroužku. Později jsem si sice tu pájku už mohl koupit sám, ale to už jsem měl i jiné zájmy a rozpočet značně omezený.
Společenské hry a večerníčky
Také jsme hodně hrávali společenské hry. Až do roku 1980 jsme totiž neměli televizi. Někdy jsme se šli na něco podívat k babičce. Hlavně na večerníčky. Na Kačera Saturnina, Pištu a Fištu, Štaflíka a Špagetku. Na některé seriály. Na Korzáry nebo Ivanhoe. Na Vinnetoua. Na Čtyři z tanku a pes. Sem tam nám rodiče pouštěli nějakou pohádku na gramofonu. Ale těch desek jsme neměli moc. Konkrétně jsme měli tři. Křemílka a Vochomůrku. To jsem měl rád. Dodnes umím některé ty pohádky skoro zpaměti. Třeba: „Čopak chceš, Vochomůrko?“ zeptala se slepice. „Vejce. Ale šišaté, aby nám s ním bylo v pařezové chaloupce veselo.“ Pak jsme měli Broučky namluvené Karlem Högerem. Toho jsem se bál. Hlavně, když Höger říkal to „Zdařbůh! Zdařbůh!“. Říkal to s takovým přídechem, že mi z toho vždy běhal mráz po zádech. Takže Broučky jsem moc poslouchat nechtěl, ale ségra jo. Tak jsem to občas musel vydržet. Podobně jako Žabku Carevnu.
To byl také takový strašidelný příběh. No a jinak jsme hráli ty hry. Nejdřív takové jednoduché jako Černého Petra a Člověče nezlob se. Neměl jsem rád ani jednu, špatně jsem to psychicky snášel.
Později jsme začali hrát mlýnek, halmu a dámu. To už se mi líbilo víc, protože tam už záleželo na tom, jak to člověk uměl, ne na náhodě. Hlavně halmu jsem měl rád. Tam se mi líbilo, že si člověk musel vymyslet optimální trasu, jak doskákat do toho druhého chlívečku. Později jsem se naučil hrát šachy a furt každého otravoval, ať si se mnou zahraje. Ale někdy, když jsem prohrál, jsem figurky rozmetal po celém pokoji. Ty naše. Když jsem hrával u dědy, tam bych si to nedovolil. Tam byly takové moc krásné vyřezávané šachy.
Každou sobotu k nám odpoledne chodila babička. Dospělí měli kafe, já se ségrou čaj, k tomu nějaké sušenky, nejčastěji Miňonky nebo takové ty polomáčené bez náplně. Někdy jsme měli nanukový dort nebo nějaký zákusek. Nebo babička přivezla svoje výborné hanácké koláčky. Nebo máma upekla bábovku nebo bublaninu. A pak jsme seděli v obýváku, povídali si a hráli jsme třeba pexeso. Pexeso jsme měli večerníčkové. A nešlo jen o to mít co nejvíc párů, ale také ty nejžádanější páry jako Míšu Kuličku, Kůzle, Saturnina, Makovou panenku, vílu Amálku, Beránka. Nikdo nechtěl vlka, toho kluka s globusem a nejvíc nenáviděná byla „kočka Bramboračka“. To jsme ani nevěděli, z jaké je pohádky. Později jsme měli ještě zvířátkové pexeso, kde byl nejvíc v kurzu fenek a hned za ním delfín. Nikdo nechtěl opici nosatou a sajgu tatarskou. A ještě o něco později jsme začali hrát žolíky. To nás tehdy rodiče nechali trošku přičichnout k hazardu, protože jsme to hrávali o desetníky.
Tyto vzpomínky na dětství mi připomínají, jak jsem si užíval hraní s hračkami a stavebnicemi a jak jsem se bavil se svou rodinou a přáteli. Byly to jednoduché, ale šťastné časy. Možná bychom si je měli občas připomenout a vrátit se k nim aspoň na chvíli.
Tyto vzpomínky nejsou žádnou literaturou s velkým L. Jsou to jen vzpomínky s malým v, které mi pomáhají udržet si kontakt s minulostí a sám sebou. Ale možná právě proto mají pro mne hodnotu, kterou literatura s velkým L nemusí mít. Protože literatura není to nejdůležitější v životě. To nejdůležitější v životě je život sám.
Igor Indruch
Čtěte také
Igor Indruch je český překladatel z angličtiny, spisovatel a nakladatel, který se narodil v roce 1967 ve Valašském Meziříčí. Miluje knihy od nejútlejšího věku a brzy začal psát své vlastní literární pokusy. Vydal romány Děti mrtvol (1995), Mozkodlab: Fifíkovská variace (1999) a Buď rád, že nic nemáš (2021). Přeložil také díla Henryho Millera, Louise L. Hay, Maria Puza a dalších. V roce 2020 založil své vlastní nakladatelství, kde působí jako vydavatel a editor. Žije ve Valašském Meziříčí, má tři děti a pracuje jako technický překladatel na volné noze.
